Schwarzenberský plavební kanál
Schwarzenberský plavební kanál je výsledkem snah o plavení dřeva z centrální Šumavy, datovaných již od 16. století. Jedná se o jediný úspěšný projekt vodního kanálu na propojení povodí Vltavy s povodím Dunaje, viz kanál Dunaj-Vltava. K jeho vzniku přispěla enormně zvýšená poptávka na vídeňském trhu. V Rakousku bývá plavební kanál přesahující hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem označován za osmý div světa.
Rozsáhlé šumavské lesy schwarzenberského dominia pod správou schwarzenberského lesního úřadu představovaly na začátku 18. století nedostupné a prakticky nevyužitelné naleziště dřeva. Nejstarším druhem dopravy dřeva v oblasti Šumavy byla volná plávka krátkých polen. Vzhledem k nesplavnosti Vltavy v Čertových proudech, vyvstaly úvahy o možnosti plavit šumavské dřevo přímo do Vídně.
Nejstarší návrh plavebního kanálu pochází z let 1774–1775 od schwarzenberského lesního inženýra Josefa Rosenauera. Projekt podporovaný knížetem Janem Nepomukem I. Schwarzenbergem byl na základě připomínek císařsko-královské dvorské komise vypracován 1778, nicméně se stavbou kanálu se začalo až o 11 let později. Budoucí plavební kanál původně označovaný jako „Vídeňský“ měl ústit do řeky Große Mühl, která byla v majetku kláštera Schlägl, avšak privilegium pro plavbu dřeva na řece získal od 1767 klášter v Pasově. Toto výsadní právo bylo ukončeno až v důsledku josefínských reforem a dne 18. června 1790 udělil císař Leopold II. (1747–1792) plavební privilegium knížeti Josefu II. Schwarzenbergovi, které bylo opakovaně prodlužováno až do roku 1901, tedy zhruba 110 let.
Stavba kanálu oficiálně začala 4. května 1789 ještě rok před dvorským privilegiem, první výkop u Růžového vrchu v nadmořské výšce 790 m provedl Josef Rosenauer ve vlastní režii. Podařilo se mu převést vodu z potoka Ježová (Iglbach) v povodí Vltavy do Světelského potoka (Zwettlbach) v povodí Dunaje. Na základě tohoto úspěchu bylo vydáno stavební povolení. Stavba první části tzv. „Starého kanálu“ byla ukončena v roce 1793, kdy kanál dosáhl tehdy nově založené dřevařské osady Jelení Vrchy. Druhá část „Nového kanálu“ začínající potokem Světlá (Lichtwasser) u hranic s Bavorskem vedena 419 m dlouhým plavebním tunelem do Jeleních Vrchů byla postavena až po Rosenauerově smrti v letech 1821–1823.
Schwarzenberský kanál začíná u Rosenaurova pomníku (924 m n.m.) a končí po 80 km v ústí řeky Große Mühl (280 m n.m.), celkový spád činí 644 m. Podél vodního díla byla postavena doprovodná stezka, která je v současné době z velké části využívána jako turistická. Kanál má i svou vlastní kilometráž, původní číslování u starého kanálu bylo vytesáno do kamenných stěn koryta. Po prodloužení kanálu bylo provedeno nové číslování pomocí 135 typizovaných sáhových kamenů (Klaffersteine), které jsou umístěny na pravém břehu ve vzdálenosti 200 sáhů (379 m), pouze první „nulté“ značení je vytesáno do kamenného stavidla.
Důmyslné napájení kanálu zajišťovalo 21 potoků, samotná plavba byla řízena pomocí 22 stavitel, 80 propustí, 78 vodních příkopů, vznikly 3 vodní smyky (Jelení, Jezerní a Kobylí) a 4 vodní nádrže (Rosenauerova nádrž, Jelení Jezírko, Plešné jezero a nádrž Říjiště) ze kterých byla voda vypouštěna vždy podle časového harmonogramu. S plavbou se začínalo obvykle na jaře s tajícím sněhem a plavilo se, dokud nebylo proplaveno veškeré připravené dřevo, nebo pokud nenastal nedostatek vody. Polena vhozená do Světelského potoka u bavorských hranic pod Třístoličníkem doplula do Dunaje po cca 22 hodinách, kde byla u obce Neuhaus an der Donau vytahována z vody a překládaná na lodě s plochým dnem zvané Kelheimer, na kterých bylo dřevo dopravováno do Lince a hlavně do vídeňských skladů dřeva v Rossau, kam dřevo dorazilo celkově za 8 dnů.
Plavení dřeva a nově vznikající dřevozpracující průmysl potřeboval mnoho pracovních sil. Kníže Josef II. Schwarzenberg inicioval vznik dřevařských kolonií nacházejících se podél kanálu (Huťský Dvůr, Josefův Dvůr, Nová Pec, Jelení Vrchy, Stožec a Nové Údolí), do kterých přivedl lesní dělníky z Bavorska a Rakouska. Dlouhé a zasněžené zimy obvykle sloužily k přepravě dřeva z vysokých svahů pomocí ručních saní na břeh kanálu. Během plavby bylo dřevo vhazováno do vody rovnoměrně, aby byla dodržena kapacita koryta a nedocházelo k jeho ucpání. Během plavby chodilo podél kanálu zhruba 300 lidí, kteří pomocí háků posouvali uvízlá polena až k Dunaji, kde přespávali v hostinci pod zříceninou hradu Partenstein a pomáhali s překládáním dřeva na lodě. Podél kanálu také vznikla sklárna v Josefově Dole a sklárna Sonnenwald.
V druhé polovině 19. stol. ve Vídni klesla poptávka po palivovém dřevě, které postupně nahradilo černé uhlí z Ostravska, dovážené do císařské metropole vlakem po Severní dráze císaře Ferdinanda. Místo krátkých polen tak vzrostla poptávka po kulatinách, proto musel být kanál upravován „narovnáván“, nicméně složité podmínky plavby na Große Mühl byly limitující. Plavbu do Rakouska postupně konkurenčně omezovala železnice Mühlkreisbahn, dokončená 1888, až byla z důvodu nízké poptávky definitivně ukončena 1891. Celkově bylo z Šumavy do Vídně za 100 let dopraveno 8 000 000 m3 dřeva. Pro představu: k transportu takovému množství dřeva by bylo třeba 200 000 kamiónů (při naložení 40 m3 na 1 kamión), které by v řadě za sebou utvořily kolonu dlouhou 4 000 km, odpovídající vzdušné vzdálenosti z hory Plechý do ruského Omsku.
Pro splavňování celých kmenů byl v horní části kanálu vybudován 1887 tzv. Želnavský smyk, který propojil kanál s Vltavou a změnil směr plavby z Vídně do Prahy. Dřevo bylo v Nové Peci vázáno do vorů a plulo po Vltavě až do Prahy. Význam Želnavského smyku se ještě zvětšil, když bylo 1892 zprovozněno nádraží Nová Pec, postavené jako součást železniční tratě České Budějovice – Černý Kříž. V dolní části smyku bylo zřízeno rozsáhlé překladiště dřeva, které umožňovalo nakládat dřevo na vagóny a přímo exportovat do Prahy a po roce 1910 přes Nové Údolí do Bavorska.
Poslední plavba po celé délce kanálu proběhla 1916, od té doby se už využívala jen horní část kolem Želnavského smyku, která byla definitivně ukončena 1961, tedy přesně po 170 letech. Během komunistického režimu byl kanál rozdělen Železnou oponou, česká strana byla veřejnosti nepřístupná a kanál postupně chátral. Až po roce 1989 probíhá jeho postupná rekonstrukce a přeměna v turistickou lokalitu. Podél kanálu je od 2003 vedena naučná stezka, která mj. zavede turisty i ke Gabrielovo kameni, Rosenauerovo kapli a akvaduktům křížících kanál. Tematické muzejní expozice věnované historické technické památce se nacházejí v Jelení a Chvalšinách, rodišti J. Rosenauera.
Schwarzenberský kanál je příkladem technického pokroku, ve své době byl velkolepou koncepcí spojení dvou povodí, hospodářského využití lesního bohatství a zajištění zaměstnanosti lidí v jinak chudé části Šumavy. V roce 1958 byl Schwarzenberský plavební kanál zapsán na seznam kulturních památek a 2014 prohlášen za Národní kulturní památku.
Kopáček Tadeáš
Martínek Jiří
