Vorový pramen

Vázáním klád ve vazištích do vorových tabulí a jejich navazováním, např. 6–20 jednotek, vznikaly vorové prameny, na Vltavě obvykle až 130 m dlouhé, široké cca 5,5 metru, přiměřeně k stanovené šířce vorových propustí, tzv. „šlajsen“.

První vor se nazýval „předák“. Byla na něm vepředu dvě, někdy tři vesla. Vlevo bylo veslo vrátenské, které obsluhoval vůdce vorů vrátný, vpravo tzv. pacholčí veslo pro mladšího plavce, nazývaného „pacholek“. V „patách“ předáku, tj. na jeho konci, bylo umístěno další veslo, a to protisměrně. Nazývalo se vzhledem k jeho nasměrování „opačina“ nebo také „ve slabejch“, protože sahalo přes velkou část druhé vorové tabule, tzv. „slabáku“. Na předáku bylo umístěno ohniště, kde si plavci vařili kávu nebo polévku, vždycky přímo z říční vody. Při noční plavbě musel vždy hořet oheň jako signál, aby byl pramen vidět. První a druhý vor byl napevno spojen tzv. „vejponou“, která zajišťovala bezpečné proplutí vorovou propustí tím, že zabraňovala případnému podplutí druhého voru pod první a naopak. Nad vejponou nebo na slabáku byl také umístěn název firmy, ­dobře čitelné označení vorového pramene – nahoře uveden majitel pramene a nákladu červenou barvou a dole napsáno jméno vrátného černou barvou. Třetí vor se nazýval „šrekový“. Bylo na něm brzdové zařízení neboli „šrek“ s „jáhlou“, kládou 3 až 7 metrů dlouhou, která se při brzdění vorového pramene nořila do otvoru mezi klády do tzv. „škouly“ a drhnutím o dno koryta řeky celý vorový pramen brzdila. Další vory byly určeny pro náklad, nejčastěji dřeva. Říkalo se jim „ve střídě“. Na předposledním voru byla opět brzda neboli šrek. Poslední vor se nazýval „zadák“. Zde bylo jedno veslo, někdy také zvané opačina. Bývalo zde druhé ohniště.

Jednotlivé vorové tabule se svazovaly ze stejně dlouhých klád slabším koncem dopředu, až se dosáhlo šířky vpředu cca 4,5 – 5 metru a vzadu 5,5 - 6 metru (u vltavských pramenů). Vorová tabule tedy měla vějířovitý tvar usnadňující vplouvání do vorových propustí. Na přítocích Vltavy se vázaly menší, podle velikosti řeky a jejího charakteru. Vorové tabule se svazovaly houžvemi, lany či provazy ze zkroucených kmínků napařených mladých stromků. Tedy dřevo se vázalo dřevem, později byly houžve nahrazovány drátem, hřebíky či skobami, přibližně od roku 1927. Svázaný vorový pramen se tzv. „strojil“. Strojení znamenalo vyhotovení výstroje potřebné k plavbě, k níž patřily: vejpona – spojení předáku se slabákem, šrek, vesla a nožice k upevnění vesel, lavička na předáku, ohniště, firma – označení pramene, a další.

Vorový pramen ovládalo obvykle 4–5 plavců a jeden vrátný. Pohon, říční tok, byl zdarma. Voroplavba byla doprava skutečně ekologická i ekonomická.

Crkalová Anita

Husová Anna