Vorařství

Slovo „vor“ pochází ze staročeského „svor“, tedy něco sevřeného, svázaného, svazku vorů se říkalo původně „splav“, protože se s ním „splouvalo, splavovalo“. Vorařství využívalo sílu přírody a lidského umu, jednalo se o dopravu velmi ekonomickou i ekologickou ̶ vorový pramen s nákladem by dnes pro přepravu stejného objemu vyžadoval několik kamiónů. Pro voroplavbu musela být řeka přiměřeně splavná, splavňovací práce na Vltavě byly po nástupu Habsburků na český trůn spojeny především s dopravou soli ze Solné komory do vnitrozemí. Plavilo se rovněž na Malši, Lužnici, Nežárce, Otavě, Sázavě, Berounce, Labi, Divoké a Tiché Orlici.

Plavení vorů představovalo vždy jednorázovou a jednosměrnou přepravu jak materiálu, z něhož byl vor sestaven, tak nákladu na něm. Vory sloužily nejen k dopravě dřeva a soli, ale i k přepravě obilí, medu, kamene, písku, tuhy, smoly, dřevěného uhlí, šindelů, sýrů z Třeboňska, piva z Českých Budějovic, skleněných výrobků z Vimperka a dalšího zboží, dokonce i ryb. Vory se příležitostně užívaly také k osobní přepravě, například obchodníků a hokynářek.

Opracované klády se svazovaly do jednotlivých tabulí, vorů, jejichž navázáním vznikl vorový pramen, řízený při přepravě na vodě plavci, Po doplutí do cíle např. ze Šumavy do Prahy se vory (vorové tabule) "rozvázaly" a bylo tak k dispozici dřevo, většinou určené na prodej pro stavební i jiné účely. Toto tzv. "plavené dříví" mělo vysokou kvalitu a odolnost, oproti dřevu neplavenému „nepracuje“, tedy nemění své rozměry, je pevnější v tahu i tlaku a odolnější proti škůdcům,

Voroplavba byla významnou dopravní cestou, zvláště před výstavbou železničních a silničních sítí. Na Vltavě zcela skončila výstavbou Vltavské kaskády, především vodního díla Slapy a vodního díla Orlík. Poslední vorový pramen plul po Vltavě 12. září 1960, z Červenských proudů na přehradu Orlík. Funkci voroplavby definitivně převzala železnice a automobilová doprava.

V roce 2022 byla tradice vorařství zapsána na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva (UNESCO) pod názvem „Timber rafting“, nominaci připravilo společně šest evropských států: Česká republika, Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko. Na přípravě české nominace se mj. podílel spolek Vltavan. Muzejní expozice věnované voroplavbě se nacházejí v Českém Krumlově, Purkarci, Týně nad Vltavou, Praze, Jindřichově Hradci a Hošticích.

Crkalová Anita

Husová Anna