Vltavská kaskáda
Vltavská kaskáda jako taková je tématem od 50. let 20 století, ale první úvahy o stavbě přehrad na Vltavě sahají až na konec 19. století, kdy se plánovalo několik menších přehrad okolo Želnavy zejména jako protipovodňových nádrží. K jejich realizaci však nedošlo. V dalších letech se stěžejní aktivity přenesly na střední Vltavu mezi České Budějovice a Prahu. V prvních dekádách 20. století se jednalo hlavně o splavnění, ale s postupem času začal převažovat hydroenergetický účel, i když splavnost pro lodě do 1000 tun v předkládaných projektech byla zvažována.
Ve 30. letech již bylo rozhodnuto o stavbě velkých přehrad, ale na jejich podobě a umístěni se odborníci nemohli shodnout. Příchod krize a pak 2. světové války další výstavbu odložily. Připravené bylo vodní dílo Vrané nad Vltavou vybudované v letech 1930–1935. Jako druhé se postavilo vodní dílo Štěchovice, na kterém panovala shoda v soustavě tzv. Štěchovických přehrad. Jeho výstavba probíhala 1939–1944 a nepřerušila ji ani válka, jelikož německý válečný průmysl počítal s potřebou energie. Ještě během války se připravoval projekt Slapské přehrady, pro kterou byl zvolen profil v ř. km 91,7 oproti původně uvažovanému profilu v ř. km 93,9, kde již probíhaly přípravné práce u Rabyně. Pro přehradu Slapy byla vybrána vetší varianta se vzdutím až ke Kamýku, na rozdíl od původního plánu 2 přehrad s druhou u Zvírotic. Stavba byla realizována od 1949 do 1956. Následovala výstavba přehrad Lipno I a II na základě plánu z roku 1946, kdy výstavba probíhala v letech 1952 až 1959, a dále největší vltavské přehrady Orlík, která má nejvyšší hráz (90,5 m) a objem 720 mil. m3. Ta se budovala 1954 až 1962 souběžně s vodním dílem Kamýk, jako jeho bezprostřední součást pro vyrovnání rozkolísaných průtoků. Toto uspořádání si vynutil fakt, že v oblasti Kamýka nebyl vhodný profil pro stavbu velkého vodního díla, který byl pro Orlík nalezen o 11 km výše. Na další vodní díla zejména v oblasti horní Vltavy mezi Lipnem a Českými Budějovicemi již nedošlo. Jednak již nebyla tak palčivá otázka elektrické energie, kterou zajistily rozvíjející se tepelné elektrárny a pro hlavní potřebu zajištění pitné vody v 60.–70. letech 20. století nebyla Vltava tou vhodnou řekou. Mělo se jednat o vodní díla Český Krumlov, Dívčí Kámen a Rájov. V 80. letech byla pro potřeby zajištění technologické vody pro jadernou elektrárnu Temelín vystavěna soustava vodních děl Hněvkovice a Kořensko (1986–1991).
Výstavbu Vltavské kaskády lze rozdělit do 3 časových etap, kdy během první vznikly v 30. letech vodní díla Vrané a Štěchovice jako zdroje elektrické energie a jako díla pro zajištění plavby. V druhé poválečné etapě postavené přehrady Slapy, Lipno I a II a Orlík s Kamýkem dominantně sloužily jako zdroje elektrické energie a zásoba vody s již upozaděním plavebního účelu a v poslední etapě v 80. letech pak Hněvkovice a Kořensko jako podpůrná díla pro jadernou elektrárnu Temelín. V následujícím období byla postupně dobudována vodní cesta rekreační plavby pro lodě do 300 tun až do Českých Budějovic, z níž zbývá dokončit lodní zdvihadla na Slapech a Orlíku.
Objem vody celé Vltavské kaskády činí 1 354 mil m3 a celkový výkon vodních elektráren 750 MW. Účelů Vltavské kaskády je mnoho a patří mezi ně zejména výroba elektrické energie, zásobení vodou pro nadlepšování průtoku na Vltavě a na Labi pro plavbu, zajištění minimálních průtoků, čerpání vody pro průmysl, zemědělství, jadernou elektrárnu a obyvatele, zajištění protipovodňové ochrany, vodní doprava, rekreace a rybolov.
Horský Martin
