Stifter Adalbert
Pseudonym: Ostade
Syn tkalce Johanna Stiftera z Horní Plané a Magdaleny, rozené Friepesové. Rodný domek Adalberta Stiftera čp. 21 na nároží nynější Palackého ulice je šindelem krytá stavba ze 17. stol., chráněná jako kulturní památka; od 1960 zde byly zpřístupněny památník a muzeum. Stifter ve dvanácti letech přišel po nehodě o otce a pomáhal na dědově statku, 1818 byl přijat na proslulé benediktinské klášterní gymnázium v Kremsmünsteru. Následná studia práv a přírodních věd 1826–1830 ve Vídni nedokončil, údajně pro nedostatek motivace i milostné zklamání. Živil se jako domácí učitel, začal psát básně a střídavě se snažil vyniknout coby malíř a spisovatel. K nejznámějším obrazům té doby patří Zřícenina Vítkova hrádku. Roku 1837 se oženil s Amelií Mohauptovou (1811–1883) původem z moravského Kyjova. Počátkem 40. let 19. století začaly v časopisech vycházet jeho příspěvky, především povídky, postupně shrnuté v šesti svazcích tzv. Studií, z nichž mu zejm. Abdiáš či Hvozd přinesly věhlas. V letech 1843–1846 se stal vychovatelem v rodině Metternichů. Revoluci 1848 zprvu přivítal, ale pak byl „Jarem národů“ zklamán a stáhl se do ústraní, se spíše konzervativními názory. V roce 1850 byl jmenován školním radou pro Horní Rakousy a konzervátorem památkové péče tamtéž, od císaře obdržel velkou zlatou medaili za umění a vědy, 1854 pak rytířský kříž řádu Františka Josefa. K obdivovatelům autorova díla patřila „Sisi“, rakouská císařovna Alžběta Bavorská, stejně jako německý filozof Friedrich Nietzsche. Početný byl i tábor kritiků, reprezentovaný německým básníkem a dramatikem Friedrichem Hebbelem. Dva povídkové soubory Pestré kameny vyšly 1853, román Pozdní léto v roce 1857. V česko-německém prostředí vynikl historický román Witiko, první z plánované trilogie o Vítkovcích, resp. Rožmbercích, jejíž díly se měly jmenovat Vítek, Vok a Záviš. Dokončen byl jenom Vítek, vydaný v závěru jeho života 1865–1867. Epická utopie, neznající národnostní protiklady, pro politickou a ideovou scénu 12. století staví jako protipól mocenských center krajinu Šumavy. A. Stifter zemřel v linecké nemocnici následkem sebevraždy, spáchané ve stavu beznaděje. V Linci byl také pohřben; náhrobek na hřbitově u svaté Barbory je dílem vídeňského architekta Heinricha Ferstela (1828–1883). „Básníka Šumavy“ připomíná muzejní expozice a pomník v rodišti, pamětní desky ve Vídni a Linci, a především velkolepý pomník Adalberta Stiftera, rovněž od Heinricha Ferstela, nad Plešným jezerem.
Kopáček Jiří
Martínek Jiří
