Solnice Týn nad Vltavou v Podskalí

Dovoz soli z rakouských nalezišť začal být preferován s nástupem Habsburků na český trůn 1526. Na popud císaře Ferdinanda I. se po roce 1547 sůl z hornorakouské Solné komory dopravovala povozy z Freistadtu do solnice České Budějovice v České ulici a po Vltavě loděmi do Týna nad Vltavou a dále na vorech do Prahy. První vltavotýnskou solnici vystavěnou počátkem 90. let 16. století v místě domu na pravém břehu Vltavy tvořila rozsáhlá patrová budova pro 10 až 12 tisíc beček soli. Když císařským patentem z roku 1706 Josef I. zakázal dovoz jiné soli než rakouské a vytvořil tak solný monopol, solnice v Poskalí přestala rostoucímu objemu dováženého zboží kapacitně stačit. Proto bylo rozhodnuto o stavbě nové solnice Týn nad Vltavou na Malé Straně, na protějším levém břehu.

Po zrušení státního monopolu na dovoz soli 1829 převzal její distribuci od schwarzenberské správy Adalbert Lanna st. Zakoupil obě týnecké solnice 1831 a rozhodl se je přestavět na loděnice firmy Lanna. Přestavbu však realizoval pouze v novější solnici na levém břehu a pravobřežní starší solnice zůstala nevyužita. V roce 1891 věnoval Adalbert Lanna ml. oba objekty vltavotýnské chudinské nadaci. Ve 30. letech 20. století zchátralá solnice ustoupila stavbě obecního bytového domu.

Kopáček Tadeáš
Sudová Martina