Solnice Týn nad Vltavou na Malé Straně

Císařským patentem Josefa I. z roku 1706 byl zakázán dovoz jiné soli než rakouské. Vytvořením monopolu byl zvýšen objem dovážené soli ze Solné komory na trase z Lince do Českých Budějovic, Týna nad Vltavou a dále do Prahy. Původní solnice Týn nad Vltavou v Podskalí, postavená 1593 na pravém břehu Vltavy, přestala kapacitně stačit. Proto bylo rozhodnuto o stavbě nové na protějším břehu, dokončené v roce 1708. Obdélnou barokní novostavbu částečně usazenou ve svahu pravděpodobně postavil italský architekt Antonio de Alfieri nebo jeho syn. Císařská sůl se prodávala na místě nebo dále expedovala do vnitrozemí.

Po zrušení státního monopolu na dovoz soli 1829 převzal její distribuci Adalbert Lanna st. Obě týnecké solnice zakoupil 1831 a rozhodl se je přestavět na loděnice firmy Lanna. Nakonec realizoval přestavbu pouze v novější budově na levém břehu, kde se lodě stavěly až do roku 1889. V roce 1891 věnoval Adalbert Lanna ml. oba objekty vltavotýnské chudinské nadaci. Loděnici na levém břehu si pronajal a posléze zakoupil v roce 1892 Šílený Jan, který zde založil rodinou firmu Loděnice Jan Šílený. Lodě se zde vyráběly až do 1949, poté byl objekt znárodněn a v roce 1954 odebrán rodině Šílených. Poté byla solnice předána místnímu zemědělskému družstvu, které zde skladovalo obilí. V roce 1992 byl objekt v restituci navrácen původním majitelům.

Solnice je od roku 1958 památkově chráněna. Nástěnné malby mořské panny a dvou lvů se solnými bečkami na fasádě pocházejí zřejmě z 1. poloviny 19. století. Československá vlajka k motivu s pannou byla dodatečně domalována ve 20. letech 20. století. Malby byly v roce 1979 zrestaurovány malířem Karlem Mezerou (1911–1988). Současný stav nemovité kulturní památky je značně zchátralý.

Kopáček Tadeáš
Sudová Martina