Přístav Smíchov
Po katastrofálních vltavských povodních v roce 1890 došlo v Praze ke značnému poškození několika pobřežních staveb a mostů, včetně protržení tří pilířů Karlova mostu. Největší škody způsobilo převážně dřevo, vory a lodě z volných přístavišť bezprostředně nad městem, kde bylo celkově vyvázáno přes 300 vorových pramenů, představující cca 50 000 m3 dřeva. Po těchto negativních zkušenostech vznikla myšlenka stavby ochranného vorového přístavu, který by zamezil nebezpečí při povodních. Po několika studiích byla pro budoucí přístav nakonec vybrána Císařská louka, rozsáhlá nezastavěná plocha v těsné blízkosti areálu nádraží Smíchov.
Stavba přístavu byla schválena začátkem roku 1898 a ihned začal výkup pozemků. Projekt se schváleným rozpočtem téměř 3,5 mil rakousko-uherských korun byl zadán firmě Lanna. Ve své době se jednalo o obrovskou sumu. Slavnostní výkop se uskutečnil 11. září 1899, otevření přístavu proběhlo 5. listopadu 1902 plavbou parníku Pražské společnosti pro paroplavbu a slavnostně nazdobeného voru, kompletně dokončený byl přístav až o rok později. V době otevření představoval nejmodernější a ekonomicky nejvýznamnější přístav na Vltavě.
Odtěžením 605 200 m3 zeminy vznikl 1,5 km dlouhý umělý ostrov s přístavním bazénem o maximální hloubce 1,5 m a šířce 110 m, který oddělil Císařskou louku od Smíchova. Do přístavu se vešlo 120–150 vorů o délce až 130 m. Bezpečnost plavidel zajištuje až 6 m vysoká a 4 m široká ochranná hráz vytvořená ze štěrkového materiálu vybagrovaného z přístavního koryta. Uměle vytvořený ostrov byl s pevninou spojen pomocí dvou železný mostů. Silničním mostem dodaným Pražskou mostárnou – filiálkou Českomoravské Strojírny, který po rekonstrukci 1995 stále slouží svému účelu, a již zaniklým železničním mostem drážní vlečky dodaným Rustonovo továrnou v Karlíně.
Pozoruhodnou technickou stavbou je celý horní vjezd do přístavu, přes který oba mosty vedly. Objekt vjezdu je umístěn našikmo, aby byl vorům a lodím plujícím do přístavu umožněn vjezd co nejpříznivěji za každého vodního stavu, zároveň je v něm umístěno uzavíratelné zařízení pro ochranu před velkou vodou a plujícím ledem. Nad horním vjezdem se nachází dodnes zachovaný strážní domek přístavního dozorce, u dolního vjezdu stával již zaniklý strážní domek pro pomocníka přístavního dozorce.
V přístavním areálu byla zřízena síť silnic a železnic s přímým napojením na Smíchovské nádraží a potřebnými odbočkami do průmyslových závodů, překladišť a skladů. V přístavu sídlili velko-dřevařské firmy, mezi nimi např. knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga, které si v přístavu zřídily elektrické výtahy, zefektivňující dopravu dřeva z vody do skladiště. Levé nábřeží bylo osvětlené a celý přístav byl vybaven kabelovým a telefonním vedením. Kompaktní celek přístaviště a přilehlé průmyslové zástavy u Smíchovského nádraží rozdělila ve 2. polovině 20. století stavba Strakonické ulice.
Původně byl přístav pojmenovaný po císaři Františku Josefovi I., který ho osobně navštívil v roce 1907. V současné době je přístav provozován jako veřejný s ochranou funkci a patří mezi uzly Transevropské dopravní sítě. Po povodních v roce 2002, zde byly postaveny 2008 čtyři ochranné dalby navržené na hladinu vody největší vltavské povodně. Jedná se o poslední „lannovský“ přistav v Praze, který si částečně zachoval původní podobu a funkci.
Kopáček Tadeáš
