Plavecký slang

K tradici vorařství patří pestrá slovní zásoba většinou nespisovných výrazů, srozumitelných jen této profesní skupině. Zevrubný exkurs do plavecké (vorařské) češtiny a terminologie nabízí článek Eugena Rippla pro Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 4, uvedený v následující citaci:

Vorový pramen „je celek za sebou spojených vorů nebo tabulí, a to buď jednoduchých (štráf) nebo dvojitých (dva štráfy vedle sebe, šípa, šipa). Podle nařízení vodní správy může býti pramen dlouhý až 130 metrů, sázavský je menší, mnohem užší, a má na předáku jen po jednom vesle. Rozeznávají se rozličné druhy vorů: obyčejný kladák (z klad), tramák (z trámů), borák (z borového dříví) atd. Vor z osekaných kmenů je klabanče (f. pl., kláda se klabá, osekává, a to v zimě, když nemá mízy), z neoloupaných kmenů kornice. Vor k přeplavení se jmenuje též svor, svorec nebo srub. Přední vor pramenu se jmenuje předák, zadní zadák, předposlední šrek (v. heslo »šrek«). Aby totiž pramen mohl v klikatinách řeky dobře zatáčeti, jsou mezi jednotlivými vory, jež jsou spojeny střihovnicemi (též střihovicemi, vorovými houžvemi), mezery, t. zv. střihy, a ony střihovnice se podle potřeby pevněji stahují. Mezera mezi kládami voru se jmenuje škoula nebo škoule (zřídka spára). Žertovně říkají Podskaláci: »Dám ti hlavu do škoule«, »Dám ti napít ze škoule« (potopím tě pod vodu) nebo: »Napil se ze škoule« (topil se) ap. Na druhém voru bývá stajka (stojan, u Morávka stojka) s firmou zaměstnavatele a vrátného. Vrátnému, vůdci pramenu, přednímu, zkušenému plavci, jenž obdržel po »vrátenské« zkoušce svůj »patent«, bylo dáno jméno od toho, že prováděl pramen jezovými vraty. Před jezem skočil s pramenu a otevřel (vyhradil) vrata. Přední nebo zadní kraje vorů nebo celého pramenu jsou paty (přední a zadní pata, hlava nebo patka). Má-li vor nebo celý pramen správný náklad, je dobře uložen (podle Kotta se jmenuje náklad svršek). Při velkém nákladu je přeloženej nebo utopenej (z příliš namočených klad, které jdou až pod vodu); uvázne-li na mělčině (na kopci, doplň písku), je ustálenej nebo zažírá se; bez nákladu je holej, lehký je návodní. Stočí-li se vor v půlkruh, je zkosenej, nebo se říká bok se nalil. Vory se nahoře (na svazišti) strojí (sváží), pramen se pramení (sestavuje), dole (na širší řece) se přistrojí (sváží se vory po dvou vedle sebe). Má-li se přistati k břehu, zabije se (zatluče), chytne se nebo zaváže se to v zátah (místo přistání), vory se převádějí. Aby pramen při plavbě neskočil na kopec nebo na sucho (neuvázl v mělčině), musí se včas zarazit, krotí se nebo chytne. Nejvíce se obávají plavci při plavbě tzv. záčelivého kamení, do něhož by předák narazil čelem. Je na venkovských proudech mnoho pověstných prahů (úskalí, skalních hradeb). Proto je třeba vždy správně čelit (vyrovnat směr), vyčelit (uvolnit) zaražený předák od břehu ap. Někdy se ovšem stává, že se prameny zamíchají (když zadní vjedou na přední) nebo že se pramen zblázní (rozbije při troskotání). Jeť plavecké povolání po hornickém nejnebezpečnější! Před jezem se pramen vypíná vejponou do vejšky, aby nezakopal do šlajsny, zřídí se vejpona, tzv. přenucení. Když se jezy spravují, za tzv. jímky, nesmí se plavit, nad tím bdí jímkař nebo dědek. Jednotlivé klády a prkna u jezu jsou náplavky. Rozličné jsou výrazy pro plavební čáru; říká se: jít do řádky, do proudnice, do vrkoči. Napříč přes řeku je někdy položen tzv. práh (několik klad), aby se voda nad ním nadržela. Na pramenech konečně mají plavci také své horáčky, hrnky, v nichž se vaří maso, brambory a voda na černou kávu. Nyní něco o lodích a loďkách. Plavci znají pramici nebo pramičku (malý prám), kocáb nebo kocábku (obdélníkovou loď se dvěma podhony; natrhnout kocábku = najet na sucho), ševce nebo ševčíka (úzkou loďku). Loď břede (má ponor), loď sedí (uvízne). Na přídi u lodi, kde se voda hrne, vzdouvá a čeří, tvoří se tzv. vousy. Žebroví, kostra lodi je kleč, mečík káča, výplň lodi, druhá vrstev prken podlážka. Lodní můstek na velkém kolesovém parníku (na šífu) se nazývá všeobecně pavlač. Loď s ovocem je jablečňák.

Plavecké nářadí je rozmanité. Rozlišují se též rozličné klády, polena, koly ap. Malá, drobnější kláda je kladka; pančava je nejkratší, neprovrtaný klacek (bez oušení). Pančavy se nakládají a přivazují na vor podél (užšími konci napřed), kdežto polena se rovnají napříč, po čtyřech řadách vedle sebe, přes půl metru vysoko, až se spodní klády pod tíhou potápějí. Polínka z mladého dříví jsou tzv. kopovky, otýpky z klestí chrábší. Krátké klády, špalíky nebo trámy se jmenují podvaly, podválek je kousek dřeva. Podval zaslukovaný v předních patách voru slove převazovačka. Podvaly jsou tu proto, aby nepraskla vořina (spojovací kláda vpředu voru, která jde několika oušeními, otvory v kládách na předku vorů; k tomu účelu se tyto klády uší, vyuší). Jehla, jahla je krátká špičatá kláda, zastrčená do šreku kolmo, tzv. jehla šreková, jíž se užívá jako kotvy, když ji vrazí jehlář nebo šrekař (vrazit jehlu) do dna řečiště, má-li přirazit k břehu. Na mělčích vodách užívají plavci klapaček, klad na jednom konci houžvemi ve vor svázaných, na druhém konci střídavě volných (překlapat to = přejet mělčinu). Když se na ně stouplo, ponořovaly se ovšem. Kolíky natlučené mezi kládami, pod kterými prochází houžev (houžev se tím utáhne), jsou stlučky. Hrubé bidlo, jehož se užívá jako páky, je drouh; bidlo, na kterém se nosily džbery, podbírka. O vejponě byla řeč již v předešlém odstavci. Vratidlo nebo rumpál jmenují plavci někdy čudlík, větší druh vratidla vampule. Kusy dřeva, po nichž se něco sváží, jsou brzdy nebo líhy. Tak se děje zejména na (s)plazích (podle Kotta na šmyku, šmykačce, spušti, šoupaništi), kde se polena shazují po korytě postaveném na »kozách«, kdežto klády se válejí přímo po stráních k břehu na tak zv. svaliště nebo vaziště, a tam se svazují ve vory. Okleštěný kmen, kulaté poleno, špalek, špalík se jmenuje kuláč nebo koláč. Skládání prken do kostky měli v ohradách na starosti prkenáři nebo prkenáči, jednu vazbu nebo vrstvu prken jmenovali snět. Při nošení prken »z vody« do ohrady odklápěli prkno na rameno, a když se už hodně prken nanosili, měli nezřídka od toho živý ramena (odřená ramena). Stará Podskal byla za dřívějších dob též středisko řezačů (tj. tesařů), kteří klády řezali na prkna (na špalky). Teprve později vznikly tam i pily. Řezalo se hříbátkem nebo hříbětem (pilou s obloukem), dělaly se konce nebo řezaly půlky (přeřezávala polena). Dříví prodávali drevníci neboli překupníci dříví. Byli štípáci nebo štípači na dříví, štípali klády na polena klínem a kladnicí (kladní sekerou; podle Kotta kalháčem, kálačkou), rozdělávali dříví na palivo. Dělníci na celý rok zjednaní se nazývali celoroční. Podle »Plavce« byl nejchoulostivější druh dříví borovice, neboť působením vlhka snadno dostala modré pruhy neboli, jak říkali, zamrkla. Mezi skladišti dříví byly za dřívějších časů malé přístavy a tzv. čerpadla nebo čapadla, příchody k řece, mezery v pažení, kterým se tahalo dříví. V šedesátých letech min. stol. byla kupř. ještě čapadla u »Turků« za přívozem. Hlavní veslo na pramenu (obyčejně na předáku) byla opačina nebo opačnice; vrátný zabral nebo zaváděl opačinou, kdežto ostatní plavci, bidelník a jehlář, se opřeli vydatněji o sochory. Někdy užívali i dvou opačin. Opačina (pražští Podskaláci říkali i veslo, ku př. budějcký, pražský veslo atd.) je zasazena do vidlice, do ložnice, a ta je upevněna mezi dvěma svlaky, příčními prkny, v obrubě pramenu. Venkovští plavci nazývají sochor opřený o veslo nožicí. Zástrčky u vesla se jmenují někdy havlínky. Krátké veslo je kotrč nebo měchačka (srov. míchat vodu).“

Crkalová Anita

Husová Anna