Plavci

Řemeslníci zpracovávající a plavící dřevo obvykle s nákladem po vodě na určené místo.

Pojmy vorařství a voraři jsou novodobé. Vorařům se říkalo plavci, protože „plouli vory“. Plaveckou partu na střední Vltavě tvořili tři plavci a jeden vrátný. Na horní Vltavě nad Českými Budějovicemi se počet plavců zvyšoval až na šest, aby lépe zvládli ostré zákruty řeky. U schwarzenberských plavců od Hluboké nad Vltavou a z Purkarce čítala plavecká parta 16 mužů, protože obvykle vázali čtyři vorové prameny současně.

K plavbě si plavci brali pracovní oblečení, ruksak s plaveckým nářadím a jídlo na cestu, a také tzv. rekvizity – pomůcky (vořiny, podvaly, houžve, šlahoun). Na vazištích (splazech) připravili dřevo na vorové tabule, které pak přímo ve vodě vázali a z jednotlivých tabulí sestavovali celý vorový pramen, na Vltavě dlouhý obvykle až 130 m, na který naložili náklad. Při plavbě využívali plavci síly řeky, vorové prameny byly neseny proudem, ploulo se samotíží. V úsecích, kde byl proud malý, odpichovali pramen sochory (bidly). Pro udržení pramene v plavební dráze a zvládání meandrů řeky, k proplouvání peřejemi a vorovými propustmi (šlajsnami) používali vesla, tzv. rudlata. Podle stavu vody se odhadovala doba plavby. Například z Týna nad Vltavou do Prahy plavba obvykle trvala tři až čtyři dny. Protože řeka bývala velmi proměnlivá, plavci rozlišovali "různé vody". Jednalo se o 5–6 druhů vod: malá, normální neboli břežní, rozmarní, záslapní, velká, svalovaná.

Parta plavců pod vedením vrátného sploula vorový pramen do místa určení, obvykle na pilu, do Podskalí nebo přístavu Smíchov Praha, eventuelně až do přístavu Hamburk. V cíli plavby vrátný předal pramen i s nákladem a dodacími listy objednavateli a plavcům vyplatil mzdu. Ti se pak vraceli domů pěšky po stezkách zvaných plavečnice, na kole nebo vlakem. Plavbě do cíle a zpět se říkalo „ráz“. Voroplavba byla práce sezónní, pouze pro muže. Plavecká sezóna začínala na jaře po odplutí ledů (dřenic). Často začínala kolem sv. Josefa (19.3.) a končila se zámrazem. Z plavců (vorařů) se po dostavbě vodního díla Orlík často stali zaměstnanci paroplavby.

Patronem plavců (vorařů) a všech lidí od vody je sv. Jan Nepomucký (Johánek z Pomuku). Celkově je jednalo o nebezpečné a těžké povolání, výjimkou nebyly i smrtelné úrazy, vznikl tak spolek Vltavan, podporující sirotky, vdovy a invalidy. K životu plavců patřili plavecké písničky, hospody a ženy, zároveň měli svůj vlastní slang. Posledním žijícím vorařem byl Václav Husa, který zemřel v roce 2021.

Crkalová Anita

Husová Anna